Milovaná Praha jako zlatavá loď

Děkuji za to, že mohu žít v tomto čase
právě v Praze.
Je to naše zlatavá loď.
Milovaná Praha.
Obcházím místa prastará a dárky tu pokládám.

Tak z hluboký vděčnosti, když mě to zavolá a píšu vám zas po čase jako trubadůr a messenger dobrých zpráv.

Příběh pokračuje..střih….obraz další.
Jiné dějství opět z Prahy, ale může se dít i u vás.

Dnes jsem pracovala s domškoláky
a s jedním chlapcem a on si broukal při kreslení naši hymnu.
Broukali jsme ji od srdce oba.

Nechtěl s námi dělat předcházející hudební aktivitu, ale byl věrný sám sobě a spojil se vlastně se svojí hudbou a citem pro věc a vznikla z toho veliká krása o pár chvil později.

Umí si být věrný i ochránit si prostor pro sebe, došlo mi to, až zpětně doma a dalo impulz psát.

Co by se stalo a jak by vypadala naše realita, kdyby jsme byli věrní?
Napadá mě.

Kreslil a já kreslila.
On nadšeně sdílel a já naslouchala.
Inspiroval mě tím vnitřním „nasloucháním si“

Ořezávaly jsem postupně tužky během kreslení a tím víc a víc zaostřovali na fokus toho, co právě teď děláme.
Každý v sobě a o to víc pak spolu.
Brousily si náš cit.

A já se teď zpětně ptám.
A stopuji ten otisk té chvíle v sobě.

Měl tak měkké pastelky nebo změkla má ruka a srdce, že mi šlo tak lehce stínovat?
Najít k sobě cestu i když se známe chvilku?
Byla to ochota hlavy ustoupit citu?
Sobotní zvukové lázně co ve mě dozněly a dosedly?
Provazuji to dál a posílám.

Dnes to nádherně vyjádřila jedna žena, která tuhle alternativu pro rodiče a děti založila jedním sdílením na jiné téma.

Víš, já miluju focení.
Pracuji s fotkama, ale mám dilema, zda děti fotit v tak osobních a krásných chvílích jako je třeba první tanec v páru nebo hra v který jsou naplno.

Wauu, tohle mě taky dostalo.
Ta míra citu a respektu.
K dětem i k té svoji vnitřní holce, co to kdysi žila a teď jako máma si na to vzpomíná co by ona asi tehdy ráda.
Tehdy a teď se stále provazuje.

Přepisujeme a píšeme naše nové příběhy.

Obraz další
Jak se cítíš?
Jak se máš?
Jak často se ptáme a jsme v tom naplno se sebou i druhým

Píšu tu o více rovinách vztahu a vztahování se.
Střípky se skládají v jedno to druhé zapadá.

Obraz třetí

Napíšu vám o těch dvou mých dnešních momentech, kde jsem si dovolila něco v sobě a postojích přepsat.
1. Dnes jsem prvně jako průvodce ve veřejným parku sjela po ledovce po břiše.
A neřešila si, co na to kdo řekne a užila si to bez strachu z kritiky.

2. Dnes jsem stínovala obrázek pastelkou a přišlo mi to tak objevné.
Jako bych znovu byla tou malou Moni, co si tak ráda kreslí.

Vyšla si vstříc, naproti.
Cítíš tu sílu a krásu?
Autenticitu?
Poselství a má zpráva co to projuje?

Domškoláctví a být v srdci doma i v krajině, v těle, my dává prostě smysl.

Žijeme v kouzelný době a každý den, to chce tu odvahu a rozhodnutí si vyjít vstříc.

A věřte, vstávat se mi dnes fakt nechtělo, ale ten pocit, když jsem vstala a šla.

Zasednout v kruhu znovu a potkat se spolu.
Nově tak sama ze sebou.
Cítím, že se zvedáme a bereme zpět svoji sílu, živost, autenticitu.
Jsme si sobě „opraváři srdcí“
Setkáváme se nově na nečekaných místech, když pustíme chtění a zvyky, představy a očekávaní.

A tak odvahu a dobré propojení a ukotvení nám přeju.

A tohle je můj dnešní dárek pro sebe i na prahu večera Praze i naší zemi.
Těm místům v nás co chtějí být živá.

Zpráva i vize.

V propojení jsem.
Jsme
Hezký večer, přátelé.

….

Žijeme v kouzelný době.

P.S.: Jsem teď zas víc průvodkyní než Chůvou na cestách.
A koho teď potkávám taky často o tom zas příště.
Jedna fotka vám napoví